Jdi na obsah Jdi na menu

Stan setkávání – místo pro moje „já“

 

„Mojžíš vzal stan a postavil si jej venku za táborem opodál tábora a nazval jej stanem setkávání. Když někdo hledal Hospodina, vycházel ke stanu setkávání, který byl venku za táborem.“ (Bible: Kniha Exodus 33,7)

Tento biblický text pochází z období čtyřicetiletého putování izraelského národa po sinajské poušti. Přibližně v letech 1650 až 1200 před Kristem izraelský národ žil na území Egypta. Ze začátku se těšil svobodou a velkými privilegii, ale postupem času ztratil své výsadní postavení a byl Egypťany zotročen. Kolem roku 1200 př.n.l. člověk jménem Mojžíš po dlouhém vyjednávání s egyptským faraónem vyjednal Židům svobodu. Ti opustili Egypt a vydali se na cestu do své budoucí vlasti. Brzy však nastaly problémy, protože Židi na svobodu připraveni nebyli. Období otroctví bylo dlouhé a Izraelité zapomněli, že člověk žijící na svobodě se musí o vše postarat sám, svůj život sám drží ve svých rukou, svou budoucnost musí sám naplánovat a sám nese zodpovědnost za své činy a rozhodnutí. Tím se liší od otroka, který nemusí přemýšlet na to, co bude jíst, kde bude spát, co bude dělat, nemusí a ani nemůže nic plánovat, protože o všem rozhoduje jeho pán.

Člověka se totiž může obdarovat svobodou,
ale do svého nitra ji musí přijmout a začlenit on sám.
Dokud tak neučiní, neustálé bude otrokem někoho nebo něčeho.

            S takovým to myšlením se Izraelité ocitli na obrovské poušti bez větších zásob vody a jídla, uprostřed zemí obydlených národy, pro které válka byla všedním chlebem. Mojžíš, který byl nejen vynikajícím vůdcem, ale i dokonalým psychologem věděl, že jeho lid se potřebuje naučit žít ve svobodě. Myslel, jak na celý národ, tak na jednotlivce. A tak vzniknul „Stan setkávání“, místo na kterém se člověk nejen bude moci zklidnit, srovnat své problémy a načerpat nové síly, ale bude moci odevzdat mnohé starosti „Někomu“, kdo mu je pomůže řešit, kdo bude mu oporou v jeho osamocení.

Mnohé životní záležitosti totiž přerůstají naše lidské možnosti
 a vyžadují zásahu „vyšší síly“ (nebo podniknutí mimořádných kroků)
která je schopen ovlivnit i to, co z lidského hlediska je neovlivnitelné.

            „Stan setkávání“ měl dvě velice důležité vlastnosti. Byl postavený „…mimo  tábor…“,  aby člověk všechny starosti všedního dne ponechal v táboře, vzdálil se od nich, získal odstup a nadhled, a vstoupil trošku do jiného světa, světa, ve kterém vládne klid, kde nemusí řešit problémy ostatních, kde je prostor pro jeho vlastní hlas, hlas jeho vlastního „já“.

Člověk vstupující do tohoto prostoru si uvědomoval, že vstupuje na půdu posvátnou, půdu, která má zvláštní určení, půdu, na které se člověk dotýkal své vlastní duše, dotýkal se něčeho, co přesahuje meze lidského chápání. Mohl se podívat na svůj život, na sebe, a hlavně do sebe z úplně jiného úhlu pohledu: mohl se podívat tak, jak se dívá Bůh, naprosto nerušeně, v tichu.

            Druhou důležitou vlastností bylo, že „Stan setkávání“ byl postavený „…opodál tábora“. To znamená, že byl pro lidi „na dosah ruky“. Lidé hledající ticho nebo hledající kontakt s Bohem nemuseli putovat někam daleko, ale našli své místo útěků, místo posilnění, duchovní oporu, velmi blízko. Vědomí existence takového místa v nedaleké vzdálenosti od tábora dodávalo lidem sílu a poskytovalo oporu – když bude nejhůře, máme kam utéci – Bůh je nám na blízku.

Vnitřní ztišení a vnější mlčení
jsou totiž nezbytnými podmínkami
pro duchovní život člověka a jeho růst.

„Stan setkávání“ byl potřebný nejen Izraelitům hledajícím své místo ve svobodném světě, ale je potřebný každému člověku, který potřebuje, v neustále se měnícím životě a světě, v každé nové pro něho situaci, naslouchat hlasu svého nitra a hledat odpovědi, na neustále se rodící nové životní otázky. Pokud chceme získávat životní klid, být lidmi vnitřně vyrovnanými, prohlubovat svůj duchovní život, tak nezbytnou podmínkou je nalézt pro sebe místo, které bude pro nás „Stanem setkávání“, setkávání se sebou samým, s Bohem, místem naslouchání a hledání životní moudrosti. Nezapomeňme, že toto místo musí mít dvě základní vlastnosti: musí se nalézat mimo náš životní „tábor“, mimo naše životní dění, abychom se mohli odtrhnout od našich životních záležitostí, vzdálit od nich, ale zároveň náš „stán“ musí být na tolik blízko, abychom tam mohli kdykoliv utéci. Takovým místem může být zahrádka, les nebo kostel. Ten poslední byl zrovna k tomu účelu vytvořený.

Vzpomínám na ženu, která celý den trávila v panelákovém bytě. Pečovala totiž o své staré, nemocné rodiče, postižené dítě a další dvě zdravé děti. Doporučil jsem jí, aby večer, kdy se manžel vrátí z práce, vyšla na 20min. ven a obešla párkrát panelák, ve kterém bydlí. Po nějaké době mi poděkovala za ten „geniální“ nápad.

Každý člověk potřebuje místo (prostor),
kde se může setkat s vlastním „já“!

 

****************

 

Ticho neboli harmonie světa ve mně i kolem mně

Ticho potřebné k setkání člověka s Bohem nebo člověka s ním samotným, není jen tichem v prostoru, ve kterém člověk momentálně pobývá. Ticho je totiž druhem pořádku (harmonie) zavedeného do lidského života nebo světa, ve kterém člověk žije. Když pobýváme v prostoru, ve kterém vládne řád, všechno je urovnané, barevně sladěné a doplněné tak, aby tvořilo celek, cítíme tam zároveň určitý klid. Příkladem může být harmonie v přírodě, která nás uklidňuje. Klid pramenící z věcí nebo prostoru, může napomáhat člověku v navázání kontaktu se sebou samým, ale nenahradí nám klid a pořádek, který máme vytvořit v sobě. To, co hledáme je klid – řád v nás samotných. Hledáme ticho, které má natrvalo a za každých podmínek zaznívat v naší duši; ticho a řád, které nerozhodí žádná životní bouře, žádný problém či hádka.

Ticho je totiž druhem pořádku (harmonie)
zavedeného do lidského života nebo světa,
ve kterém člověk žije.

Schopnost vytváření klidu ve vlastním nitru souvisí se schopnosti získávání určitého odstupu a nadhledu vůči záležitostem, které nás spoutávají. Představme si dva lidi na výletě v přírodě. Oba se dívají na krásu přírody. Jeden „zapomněl na celý svět“ a žije tímto okamžikem, obdivuje přírodu a je schopen načerpat z ní nové síly a inspirace pro další život. Druhý neustále řeší záležitosti svého života, které stejně není schopen v této situaci změnit. Je otrávený, nesoustředěný a není schopen myslet na cokoliv jiného, jak na neuspořádanost světa, ve kterém žije. Nepřemýšlí na to, že hlavním problémem narušujícím jeho klid je neuspořádanost v něm samotném. Bible to kvituje větou: „Jaký prospěch bude mít člověk, když získá celý svět, ale svůj vlastní život ztratí?“ (por. Lk 9,25)

Vzpomínám na manažera jednoho velkého podniku, který si stěžoval, že se z práce domů vrací nervózní a vnitřně rozhozený, a přenáší to vše na svou rodinu. Doporučil jsem mu, aby se cestou domu zastavil na 20 min. na benzince, dal si kafé, a uvědomil si, že práce momentálně skončila. Teď nastává čas setkání s rodinou, která čeká na jeho lásku a chce ho také svou láskou obdarovat.

Najit si čas pro sebe, pro svůj vlastní život, dat ho do pořádku, to vše vyžaduje od nás nějaké úsilí, ale také přináší ovoce. Často máme tendence měnit záležitosti, které jsou velmi od nás vzdálené, na které nemáme ani vliv, řešíme životy svých blízkých a na nás už pak nezbývá ani čas ani síly. Velkým uměním a projevem vnitřní zralosti je schopnost vyhodnocení, které záležitosti jsou nejdůležitější a vyžadují okamžité řešení, a které můžou počkat, až přijde na ně čas a vhodný okamžik.

Člověk musí postupovat jako architekt,
který ve vnitřní stavbě svého „já“
nachází ten správný prostor pro každou záležitost
nebo jako správná paní domu, která nejen „uklízí, pere a vaří“,
ale vytváří domov, ve kterém vládne řád
a každá věc a záležitost má svůj čas a své místo.

Přičemž nejde jen o zametání „problémů pod koberec“ tak, aby je nebylo vidět, ale o takové seřazení věcí, aby jedna zapadala do druhé a navzájem se doplňovaly. Život člověka musí stanovit vždy jeden sladěný a doplňující se celek a za žádných podmínek by neměl být trhaný na kousky.

Starý muž o sobě říká: „Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář
a veškeré mé modlitby k Bohu zněly: „Bože, dej mi sílu změnit svět“.
Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla,
 aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na:
„Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku.
 Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený“.
Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní:
„Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe.
 Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život.“
                                                                                            (zdroj: Cesta, Anthony de Mello)

            Vnitřní uspořádanost vnáší pořádek do záležitostí, které svým životem tvoříme. Základní záležitostí je náš domov a rodina, pak přátele a prostor, ve kterém trávíme podstatnou část našeho života. Myslím, že každý člověk od určitého momentu svého života touží po tichu, po prostoru, ve kterém se cítí dobře a bezpečně. Touha po atmosféře klidu pramení z naší přirozenosti. Podle „Bible“ člověk byl stvořený z lásky, pro lásku a v atmosféře lásky. Láska je spojená s domovem a atmosféra domova prospívá každému. Láska je totiž projevem uspořádaného a zralého vztahu a to znamená, že aby člověk byl schopen plnohodnotně milovat, musí být vnitřně uspořádaný. Čím větší (hlubší) bude vnitřní uspořádanost, tím zralejší a silnější bude vztah. Na pevných základech můžeme postavit velký dům. Vnitřně uspořádaný člověk je schopen být oporou a povzbuzením pro druhé.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

(Bible: 1Kor 13, 4-7)

Láska je uměním naslouchat potřebám druhého, slyšet jeho vnitřní hlas, naslouchat jeho slovům a myšlenkám. To můžeme realizovat jen v tichu svého srdce. Vnitřní ztišení je nezbytně potřebné pro vytváření a prohlubování lidských vztahů, také vztahu k sobě samému.

„Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Bible: Mt 22, 39)

Učme se milovat sebe. Pečovat o sebe tak, aby v nás vyrostla osobnost schopna oslovit a obdarovat ostatní, aby na našem životě mohli stavět svůj život ti, které milujeme. Vytvořme v sobě člověka krásného a moudrého, který ne svou aktivitou, ale způsobem svého bytí ukazuje cestu ostatním.

ARL         

 

Kontakt

duchovnizivot@email.cz

Potřebuješ
s někým probrat svůj život,
popovídat si o tom, co tě trápí,
s něčím poradit?
Dej vědět, prosím. Napiš.
Pokud budeš mít zájem,
možné je i osobní setkání.
Život je třeba sdílet.
Sdílený život se nese lip.