Jdi na obsah Jdi na menu

Pravda o sobě aneb moje JÁ

Pilát řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král.
Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám”.

(Český ekumenický překlad Bible: Jan 18,37-38)

„Co je to pravda?“ Pilátova otázka sahala totiž hluboko do jeho nitra. Stál před ním člověk, kterému mohl věnovat svobodu nebo ho popravit. A na rozdíl od něho, tento člověk neměl strach. Byl spoutaný řetězy, a přesto z jeho slov zaznívala svoboda. Tomu nerozuměl. Pilát se bál. Z jedné strany Židi, kteří byli schopni vyvolat ozbrojené povstání, z druhé strany jeho nadřízený, řimský císař, který v případě potíží byl schopný ho připravit nejen o trůn římského prefekta, ale i o život. Co dělat? Byl v úzkých.

„Pravda osvobozuje“ čteme v Bibli, „Pravda vítězí” zní z české prezidentské vlajky. Pilát to vše věděl. Věděl, že každý člověk skrývá ve svém nitru kousíček pravdy. Podívejme se do svého nitra. Zeptejme se  jaká je moje pravda, pravda o mně samotném?

Moje JÁ

Přemýšleli jsme někdy o tom, jaký má význam zájmeno: JÁ? Když je vyslovujeme, tak co pod tímto slovem skrýváme? Většina z nás na tuto otázku odpoví jednoduše: já jsem já, no prostě já. Kdo jsem vlastně JÁ? Kromě naší tělesné schránky, kromě toho, že máme ruce, nohy, hlavu, oči a uši, kromě toho, že každý z nás je člověkem, tak přece každý je trošku jiným člověkem, každý má trošku jiné JÁ. Jaké je moje JÁ? Co obsahuje, co skrývá?

V našich rozhovorech často charakterizujeme různé osoby: mluvíme o sousedech nebo kolezích z práce, povídáme o tom, jaká je moje manželka nebo jakého mám tchána. Mluvíme o tom, jaký je druhý člověk, ale jak bych však charakterizoval sebe sama? Kdo jsem? Jaký jsem? Kolik toho jsem schopen říct o sobě?

Představme si člověka jako nádobu,
do které během uplývajících dnů života padají různé životní zkušenosti
a vytvářejí v něm nějakou náplň, nějakou sbírku.

Každá prožitá situace zanechává v našem nitru nějakou stopu. Jsou zážitky naprosto běžné, které považujeme za celkem bezvýznamné, ty si velmi často nepamatujeme, nebo aspoň vědomě o nich příliš nepřemýšlíme. Na rozdíl od nich jsou takové záležitosti, které nám pomalu nedovolují spát. Čím emotivněji je daná událost prožitá, tím hlubší stopu zanechává v našem podvědomí a tím silněji ovlivňuje naše emotivní reakce: roste naše nervozita, vnitřní nejistota, reagujeme neadekvátně do situací, většinou příliš emotivně, v některých situacích dokonce ztrácíme nad sebou plnou kontrolu.

Naopak čím uvědoměleji prožíváme jednotlivé chvíle, tím máme větší vliv na naše chování, jednotlivé reakce více kontrolujeme, naše emoce můžeme buď omezovat, nebo uvolňovat dle potřeby a situace, ve které se zrovna nacházíme. Formuje se tím naše vědomí, máme silnější vliv na své prostředí a na lidi okolo, a roste tím i naše životní moudrost (životní zkušenost).

Stopy v našem nitru můžou být pozitivní, plné radosti, povzbuzení, síly; nebo negativní, zraňující, plné bolesti, ubírající sílu, vysávající. Každá prožitá událost, bez ohledu na její charakter, nás nějakým způsobem formuje, ovlivňuje buď naše vědomí, nebo podvědomí, zasahuje do našeho emotivního systému, formuje naše JÁ. Každá situace, kterou procházíme, bez ohledu na to, jestli si to uvědomujeme nebo ne, má na nás nějaký vliv a bez ní, by byl náš život aspoň trochu jiný.

Čím mně vlastně život naplnil (a jak zformoval)?
Jak vypadá „nádoba“ mých životních zkušeností?

Poznat to všechno, co se ve mně shromáždilo, za celá mnou prožitá léta, není snadná věc. Hrabání se ve svém nitru může být hodně nepříjemné. Poznávání pravdy o své vlastní osobě může bolestně, ale i příjemně překvapit. Pravda však vede k získání vnitřní svobody. Poznání pravdy o sobě sama nám dovoluje věci, o kterých jsme dřív nevěděli, věci, které se schovávaly za nějakou lží, odrážely se v křivém zrcadle jiných události, dát do pořádku, narovnat, napravit, nebo případně se aspoň za ně omluvit. To všechno vnáší do našeho nitra klid, vnitřně nás osvobozuje, uvolňuje. Utíkání od pravdy o sobě, nás nutí k neustálému kličkování, uhýbání před něčím, s čím se nechceme setkat nebo k čemu se nechceme přiznat, nutí nás ke lži a falešné přetvářce. Takový stav vede k nervozitě, vytváří v nás neklid, způsobuje nejistotu.

Jakou cestou se vydám? Najdu odvahu vstoupit do sebe, do světa své minulosti, abych se sám sobě podíval do očí, přiznal se k svému vlastnímu životu? Nebo zvolím celoživotní útěk před pravdou, před sebou? Není to jen moje soukromá záležitost. Můj život přece sdílejí se mnou moji nejbližší.

Před sebou však nikdy neuteču; člověka, který se skrývá v mém nitru, vždy si ponesu s sebou; bude všude, kam půjdu. Jedinou správnou cestou je, vyjit vstříc pravdě o sobě a podívat se do očí člověku, který je ve mně.

A.   Setkání s pravdou
B.   poznáni pravdy
C.   přijetí pravdy

vnitřně nás osvobozuje a vnáší do našeho nitra trvalý klid a rovnováhu.

ARL    

 

Portrét

Kontakt

Th Lic. Adam Ryszard Lodek

manžel, táta,
teolog, filozof,
kouč, duchovní průvodce,
člověk, .....

duchovnizivot @ email.cz